epidural


Nástup do nemocnice byl stanoven na 1.7. 2008, vzhledem k tomu, že jsem do té doby (rovných pět let), nevytáhla paty z pokoje, natož z domu, je nasnadě, že jsem byla naplněna nervozitou i nedočkavostí.
Dostanu vývod!
Nebudu se muset čistit ručně a pomocí zrcátka otvorem kdesi dole. Nebudu muset vyhánět návštěvy!
Všechno půjde samo a já nehnu ani brvou!
Nikdo si neumí představit osůbku, ležící pět let na míse od rána do noci, v plenách, které musí šetřit a měnit zrovna ve chvíli, kdy jiní lidé spí spánkem spravedlivým.
To ponížení při pohledu sama na sebe při nedůstojném mytí.
Nefunkční orgány, nefunkční nohy, zkrácené pod koleny natolik, že už se s tím prostě nic dělat nedá.
Sanita přijela i s vakuovou matricí, opatrně mne naložili jak vzácný porcelán našich babiček a s houkáním převezli do nemocnice.
Můj pocit neskutečný, pět let na jedné posteli s pohledem upřeným na jedno místo.
Příjem v nemocnici byl rychlý!
Pokoj číslo šest a okamžité vyšetření plic i srdce.
Operace byla stanovena na třetí den ráno v půl deváté.
Sanitář mne odvezl na posteli na předoperační pokoj, kde mne otočili na bok a zavedli epidural. 
Nebolí to, nebolí nic!
Po přesunutí na operační stůl jsem po chvilce usnula jak nemluvně a probuzení bylo opět v naprosté pohodě.
Břicho mírně pobolívalo, ale asi tak, jako když jste po vydatném obědě.
Kolostomie - nevypadala sice nijak půvabně, ale podstatné bylo, že fungovala bez problémů.
Umluvila jsem doktora a již čtvrtý den po operaci jela domů!!!
Samozřejmě, musela jsem se nebát a o stomii pečovat.
Návod, jak na to, se zde brzo objeví.
Pokud máte otázky, ptejte se!